• O nás Felix a spol.
  • Nabízíme Naše služby
  • Náš tým Lidé ve Felix a spol.
  • Aktuálně Novinky a Pro bono
  • Kontakt Kariéra u Felix a spol.

  • K právní úpravě postavení profesionálního sportovce v České republice

    22. 08. 2019

    Součástí právního řádu (v širokém smyslu slova) liberálních demokracií západního střihu je obvykle právní úprava sportu a postavení profesionálního sportovce. V reflexi rozvinutého sportovního prostředí zde existuje zpravidla speciální legislativa, říkejme jí zjednodušeně zákon o sportu*2, která reguluje a do určité míry svými pravidly kultivuje sportovní prostředí a dává mj. garance postavení profesionálním sportovcům (definuje jejich právní statut, vymezuje a garantuje minimální obsah jejich práv). Činí se tak buďto přímo (intervenční přístup – např. Maďarsko, Španělsko, Francie) nebo v součinnosti se sportovními organizacemi (liberální přístup – např. Dánsko, Finsko). Bez ohledu na způsob řešení je cílem mj. právně definovat postavení profesionálního sportovce, což s sebou nese efektivní možnost ochrany jeho zájmů tam, kde to je důvodné a potřebné.

    S větší či menší mírou úspěšnosti takovou právní úpravu přijímají i země bývalého východního bloku. Příkladem budiž Slovensko, které v roce 2015 přijalo zákon o sportu.*3 Cílem přijímané legislativy bylo zjevně komplexně právně pokrýt sportovní činnost. Bez ohledu na aktuální faktickou (ne)funkčnost předmětné legislativy lze kvitovat snahu vymezit postavení profesionálního sportovce a poskytnout mu jistotu stran povahy a obsahu právního vztahu se sportovní organizací.

    Česká republika je v právní úpravě postavení profesionálního sportovce příslovečnou výjimkou z pravidla. Příčinou je meškání zdejšího zákonodárce.

    Stávající právní úprava obsažená v zákoně. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, zjednodušeně řečeno (pouze) formalizuje a do určité míry institucionalizuje právní rámec pro podporu sportovní činnosti a sportu od výstavby a provozu sportovišť až po financování sportovních oddílů. S účinností od 1. srpna 2019 ustanovuje jako specializovaný ústřední orgán státní správy ve věcech podpory sportu, turistiky a sportovní reprezentace státu Národní sportovní agenturu (viz níže), jejíž úlohou je mj. vypracovávat plán státní politiky ve sportu, koordinovat realizaci plánu, poskytovat finanční podporu sportu, organizovat a koordinovat antidopingový program, zajišťovat propagaci sportu atd. (viz ust. § 3d). Právní úprava postavení profesionálního sportovce však zcela schází.

    1. Profesionální sport v době socialismu a po ní

    Příčinou aktuálního (neutěšeného) stavu je spolu s meškáním zákonodárce systém organizace sportu v předlistopadové době. Socialistická ideologie nepřipouštěla existenci profesionálního sportu a profesionálních sportovců. To však neznamenalo, že by profesionální sport, vrcholoví/profesionální sportovci a podpora státu ve směru k vrcholovému sportu neexistovaly. Naopak, v socialistické ideologii hrály sportovní výsledky a poměřování na mezinárodní úrovni se sportovci ze západních demokratických zemí nezastupitelnou roli. Stát sport a přípravu sportovců mohutně podporoval. Existoval propracovaný systém přípravy a výchovy sportovců ve sportovních centrech již od relativně útlého mládí.

    V rámci socialistické ideologie byli vrcholoví sportovci prezentováni jako amatéři, kteří se sportu věnují vedle svého zaměstnání. Útočník prvoligového fotbalového klubu tak mohl být současně zaměstnán například jako elektrikář v železárně. Tuto práci nicméně fakticky v podstatě nevykonával, neboť se věnoval sportovní přípravě. Cílem režimu bylo těžit z momentu, kdy socialistický pracující vítězí nad kapitalistickým profesionálem.

    Po revoluci v roce 1989 došlo k postupné erozi dosavadního systému jak z hlediska organizace a výchovy, tak z hlediska právního postavení vrcholových sportovců. Ti již nutně nemuseli mít civilní zaměstnání. Došlo k profesionalizaci sportu a k postupnému rozvoji struktur a vztahů v jednotlivých zejména kolektivních sportech (zejména lední hokej, fotbal). Z úzů a zvyklostí se prostřednictvím regulačních mechanismů sportovních svazů stala v podstatě pevná pravidla.

    Zákonodárce na tyto posuny nijak zvlášť nereagoval. Předmětem právní regulace se stala (pouze) podpora sportu (naposledy upravená v zákoně č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu).

    Již téměř 30 let trvající absence konkrétní právní regulace vede k samoregulaci profesionálního (zejména kolektivního) sportu prostřednictvím předpisů sportovních asociací fungujících na spolkové bázi, do kterých se (někde více, někde méně) propisovala (a propisují) pravidla předepisovaná mezinárodními asociacemi (FIFA, UEFA, IHF atp.). Vznikla tak řada malých „ekosystémů“ představovaná jednotlivými sportovními asociacemi.

    Potenciální právní úprava profesionálního sportu tak může být v budoucnu velice problematická, neboť by měla reflektovat, že sociální jev, který by měl být předmětem právní regulace, není kvůli rozdílům mezi sporty, asociacemi a jejich pravidly, profesionální sport jako celek, nýbrž profesionální sport ve smyslu souboru vztahů v rámci každé jedné asociace. Nelze si totiž dost dobře představit, že by veřejná moc, která tak dlouho meškala, mohla legitimně „znásilnit“ profesionální sport v právě uvedeném smyslu tak, že vytvoří univerzální rámec pravidel a bude jej bez ohledu na dílčí specifika univerzálně uplatňovat.

    Jde o nelehký úkol. Další lhostejnost veřejné moci, jak ukazují i poznatky z aplikační praxe (viz bod 2), však povede jen k prohloubení problému a ke zhoršení situace. Alespoň základní právní regulace postavení profesionálního sportovce zejména v kolektivních sportech je však nutná.

    2. Stávající právní úprava postavení profesionálního sportovce a její problémy

    Stávající právní úprava v České republice nabízí tři možné statuty pro sportovce věnujícího se vrcholovému profesionálnímu sportu. Profesionálním sportovcem se zde stručně řečeno míní sportovec, pro nějž je sportovní činnost hlavním předmětem činnosti a zájmu, který vykonává sportovní činnost za úplatu a tato úplata (zpravidla) představuje nejvyšší příjem z jím aktivně vykonávané závislé či samostatně výdělečné činnosti sloužící jeho obživě.

    Nejméně využívanou a nejméně vhodnou variantou pro většinu sportů, včetně sportů kolektivních (zde mj. i s ohledem na mezinárodní trh s hráči atd.), je pracovněprávní vztah (pracovní poměr) sportovce ke sportovnímu klubu. Důvodů je řada. *4

    V základu lze poukázat na to, že právní úprava pracovněprávních vztahů je v České republice vesměs kogentní. Pravidla o pracovní době a době odpočinku (rozsah pracovního úvazku, přestávky na jídlo a oddech, odpočinek mezi dvěma směnami, odpočinek v týdnu atd.), bezpečnosti a ochrany zdraví při práci atp. jsou jasně a pevně formulovány zákonem (či prováděcími právními předpisy). Ve své výchozí podobě, kterou lze měnit jen omezeně, jsou na profesionální sport v podstatě neaplikovatelná. Stejné v kontextu systému fungování mezinárodních zejména kolektivních sportů, kde dochází k prodeji, přestupu či k hostování hráčů atd., platí i pro pravidla o skončení pracovního poměru nebo o změně pracovního poměru.

    Pozitivním momentem, který naopak schází u následně uvedeného způsobu, který je převážně využíván, je obligatorní pojištění zaměstnavatele pro případ pracovního úrazu a nemoci z povolání. *5

    Druhým možným statutem, který je hojně využíván mj. v kolektivních sportech (hokej, fotbal), je postavení osoby samostatně výdělečně činné. Vztah sportovního klubu a sportovce se zakládá smlouvou o sportovní činnosti, která je uzavírána (jako nepojmenovaná smlouva) podle občanskoprávních předpisů, přičemž na vzájemný vztah se nahlíží jako na vztah dvou samostatných podnikatelů.

    Tato varianta přináší stranám relativně široké možnosti realizace smluvní volnosti, včetně ujednání o postoupení smlouvy atd.; institut postoupení smlouvy ze strany sportovního klubu je využíván při přestupu hráče.

    Na druhou stranu je zde i řada nevýhod.

    Ve většině případů má sportovec uzavírající smlouvu o sportovní činnosti vůči sportovnímu klubu slabší postavení. Není tudíž výjimkou, že smlouva o sportovní činnosti obsahuje ujednání, která by byla z hlediska pracovněprávních předpisů nepřípustná. Zejména jde o smluvní sankce vůči sportovci, či o v neprospěch sportovce nastavený systému odměňování, kdy například sportovní klub po skončení sezóny s ohledem na výsledky sportovního klubu žádá po sportovci vrácení části již dříve vyplacené odměny. Pravidelné jsou v rámci sportovních smluv rozhodčí doložky, jejichž prostřednictvím se přednáší řešení sporů s majetkovou podstatou od soudu na buďto (v lepším případě) stálé rozhodčí soudy, nebo (v horším případě) individuálně určené rozhodce (rozhodce podle právní úpravy rozhodčího řízení nemusí mít právnické vzdělání, postačí bezúhonnost, svéprávnost a občanství České republiky). *6

    Vedle toho není postavení profesionálního sportovce - podnikatele spojeno s žádnou obligatorní účastí na úrazovém pojištění.

    Nezanedbatelným aspektem rozdílnosti právě jmenovaných statutů je i otázka nákladů z hlediska veřejnoprávních odvodů (daní, sociálního a zdravotního pojištění). V případě zaměstnance nese 2/3 nákladů na odvody do pojistných systémů zaměstnavatel/sportovní klub. V případě podnikatelského statutu jdou veškeré náklady na veřejnoprávní odvody k tíži sportovce.

    Z uvedeného je patrné, že varianta, kdy sportovec vystupuje jako samostatný podnikatel, je výhodná primárně pro sportovní klub. Sportovní kluby ji také přirozeně preferují.

    Možnost volby mezi režimy ve vztahu k profesionálním sportovcům v kolektivních sportech potvrdil i Nejvyšší správní soud České republiky v rozhodnutích ve věci sp. zn. 2 Afs 16/2011 a ve věci sp. zn. 2 Afs 22/2012, v nichž se vyjadřoval k právnímu postavení profesionálního hokejisty, resp. fotbalisty (v obou případech šlo o hráče nejvyšší soutěže, v prvém případě o hráče AC Sparta Praha, ve druhém o hráče HC Sparta Praha).

    Závěry Nejvyššího správního soudu vyznívají zjednodušeně řečeno tak, že ve směru k regulaci právních vztahů profesionálních sportovců (činných v kolektivních sportech) přichází v úvahu (v závislosti na okolnostech) jak právní úprava pracovněprávní, tak právní úprava „obchodněprávní“ (profesionální sportovci v kolektivních sportech mohou dle Nejvyššího správního soudu vystupovat v zásadě se statutem fyzické osoby/člověka, který je podnikatelem). Nejvyšší správní soud, byť se klonil v několika ohledech k závěru, že vztah profesionálního sportovce ke sportovnímu klubu odpovídá spíše vztahu zaměstnance a zaměstnavatele, resp. sportovní činnost v tomto případě v řadě aspektů odpovídá pojmovému vymezení závislé práce ve smyslu ust. § 2 zákoníku práce (podle ust. § 3 zákoníku práce má být závislá práce vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu), takto rozhodl zejména v reflexi nevhodnosti stávající pracovněprávní úpravy pro regulaci postavení profesionálního sportovce a dále v reflexi převážně rozšířené praxe, která odpovídá úpravě vztahu sportovce a sportovního klubu jako dvou nezávislých podnikatelů.

    Konečně třetím modelem právní úpravy postavení profesionálního sportovce, je služební poměr. Ten se vyskytuje převážně v individuálních sportech a vymyká se svým charakterem oběma předchozím.

    Sportovec je v tomto případě vojákem z povolání. Sportovní činnost vykonává v rámci ASC (Armádním sportovním centru) Dukla, které je resortním sportovním centrem Ministerstva obrany České republiky. ASC Dukla nabízí sportovcům z hlediska České republiky velmi dobré podmínky pro přípravu. Z tohoto důvodu jsou sportovci ASC Dukla přední čeští atleti, lyžaři, veslaři, volní slalomáři či kanoisté nebo cyklisté. Prostřednictvím příspěvkových organizací jsou takto podporováni taktéž házenkáři a volejbalisté.

    Sportovci DUKLY (nebo jejích předchůdců) byli nebo jsou například Emil Zátopek, Jan Železný, Štěpánka Hilgertová, Kateřina Neumannová, Roman Šebrle, Barbora Špotáková, Eva Samková či Ester Ledecká.

    Závěrečné poznámky

    Lze kvitovat, že v některých sportovních odvětvích (např. ve fotbale) dochází, zpravidla v důsledku tlaku sportovců či v návaznosti na aktivity mezinárodních asociací, k dílčím pokusům o autoregulaci ve směru ke zlepšení a narovnání podmínek sportovců. Příkladem budiž formulace vzorové standardní profesionální smlouvy zveřejněné Fotbalovou asociací České republiky (FAČR). To však zjevně nestačí. Neřešeny zůstávají mnohé problémy. Za všechny jmenujme přestupy sportovců v mládežnických kategoriích, které jsou podmíněny nepřiměřenými kompenzačními částkami ve prospěch domovského klubu, což v řadě případů přestup de facto (bez podpory rodičů nebo sponzora) vylučuje; taková praxe přitom jasně dusí rozvoj mladých talentů.

    Právní úprava profesionálního sportu má před sebou v České republice dlouhou cestu, která bude tím těžší, čím déle se bude odkládat.

    V poslední době projevila o oblast právní úpravy sportovní činnosti aktivní zájem akademická sféra. Sportovní právo je předmětem vyučovaným na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. K problematice profesionálního sportu a jeho právní úpravy jsou konány odborné konference a fóra.*7 Závěry jsou relativně jasné, je třeba vytvořit zvláštní právní statut profesionálního sportovce, neboť ani pracovněprávní a ani občanskoprávní režim není vhodným řešením.

    Politická reprezentace však prozatím na tyto podněty reaguje velice omezeně. Sport spadá gesčně pod Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které je (relativně pochopitelně) primárně ministerstvem (zaměřeným na) školství. Prozatím lze jen spekulovat nad tím, zda situaci zlepší nově se ustanovivší Národní sportovní agentura (a spolu s ní jako poradní orgán Národní rada pro sport).*8 Nelze se však ubránit určité skepsi, jde-li o možnou změnu legislativy, neboť předseda agentury není členem vlády a nemá sám zákonodárnou iniciativu. Agentura má působit jako relativně nezávislý orgán, což oslabuje schopnost působit na navrhovanou a přijímanou legislativu alespoň zprostředkovaně, kterou mají státní orgány a instituce přímo podřízené a řízené ministerstvy, jejichž představitelé (ministři) jako členové vlády mají širší možnosti ve vztahu k prosazení svých zájmů (zájmů svých resortů).

    Autor článku JUDr. Jakub Morávek, Ph.D. působí na katedře pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy jako tajemník a odborný asistent. Je místopředsedou České společnosti pro pracovní právo a právo sociálního zabezpečení a advokátem v Praze (www.akf.cz). Příspěvek zohledňuje stav ke dni 1. srpna 2019.

    *2 Nemusí se nutně jednat o jeden právní předpis (centralizovanou právní úpravu sportovní činnosti zahrnující všechny aspekty – organizaci sportu, rozvoj a financování sportu, úpravu sportovních organizací, úpravu postavení sportovce a profesionálního sportovce atd.). Jednotlivé aspekty mohou být upraveny i v dílčích právních předpisech (decentralizovaná právní úprava).

    *3 Zákon č. 440/2015 Z.z., zákon o športe.

    *4 Na úrovni sportovních klubů působících v nejvyšších tuzemských soutěžích zvolilo (zpravidla jen po přechodnou dobu) tuto cestu jen několik z nich.

    *5 K tomuto blíže srov. například Morávek, J. O profesionálním sportu, závislé práci a kompletní sbírce, Pracovní právo 2012 – Závislá práce a její podoby, Acta Universitatis Brunensis, Iuridica, No 440, Masarykova univerzita, Brno, 2012, Morávek, J., Štefko, M. Profesionální sportovci v kolektivních sportech. Časopis pro právní vědu a praxi. 2013, č. 3, s. 354-358 či Pichrt, J. (eds.) Sport a (nejen) pracovní právo. Wolters Kluwer. Praha. 2014. s. 288.

    *6 Rozhodčí řízení lze dle ust. § 2 zákona č. 216/2994 Sb., o rozhodčím řízení, konat o všechny právních sporech s majetkovou podstatou, vyjma spotřebitelských sporů. Rozhodčí smlouvy či doložky jsou tedy možné i v rámci pracovněprávních vztahů. Jejich výskyt je však v Českém právním prostředí v pracovněprávních vztazích zcela ojedinělý.

    *7 Příkladmo lze jmenovat konferenci „Sport a (nejen) pracovní právo“ pořádanou na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v roce 2014 či konferenci „Zdanění příjmů profesionálních sportovců v oblasti kolektivních sportů“ pořádanou v roce 2017 na stejné fakultě a odborné publikace Hamerník P., Sportovní právo: hledání rovnováhy mezi specifickou sportovní úpravou a platným právem, E-kniha, Ústav státu a práva AV ČR, 2013, Pichrt, J. (eds.) Sport a (nejen) pracovní právo. Wolters Kluwer. Praha. 2014. s. 288, Jurka, H. Právní úprava profesionálního sportu v České republice a zahraničí. Praha: Wolters Kluwer. 2018.

    *8 Dle přechodných ustanovení k zákonu č. 178/2019 Sb. bude Národní sportovní agentura v plném rozsahu vykonávat samostatně jí svěřenou agendu až od 1. ledna 2021. Blíže viz přechodná ustanovení zákona č. 178/2019 Sb.

    Další aktuality

    Archiv aktualit