• O nás Felix a spol.
  • Nabízíme Naše služby
  • Náš tým Lidé ve Felix a spol.
  • Aktuálně Novinky a Pro bono
  • Kontakt Kariéra u Felix a spol.

  • K připravované právní úpravě ochrany oznamovatelů škodlivých jednání

    19. 09. 2019

    Teprve se pomalu zklidňují vody po bouři, kterou přineslo obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GPDR). Byla to smršť od doby rekodifikace soukromého práva v České republice nevídaná. Důvodem bylo společné působení několika faktorů.

    Jednak jsou některé instituty obecného nařízení z hlediska právního skutečně problematické. V tomto směru příliš nepřidalo, meškal-li zákonodárce s přijetím adaptační legislativy více jak rok.

    Jednak řada adresátů regulace dříve nevěnovala ochraně osobních údajů vůbec žádnou pozornost, takže nemohlo nastat jen „drobné seřízení stroje“. Bylo třeba se kompletně vypořádat s nároky plynoucími z obecného nařízení. Ty jsou o něco vyšší, než byly nároky plynoucí z dřívější legislativy. Jelikož obecná právní úprava ochrany osobních údajů má v České republice bezmála dvacetiletou historii a evropská legislativa historii ještě o něco delší, pravidla plynoucí z právních předpisů jsou navíc „obalena“ značnou vrstvou doplňujícího výkladu expertních skupin a soudů. Není tudíž lehké do takto rozjetého vlaku z nulové rychlosti naskočit.

    Konečně situaci nepomohla ani média svým zkratkovitým informováním, k němuž pravidelně využívala „expertů“, kteří se sice ochraně osobních údajů dříve nijak nevěnovali, ale byli ochotni o tomto „novém jevu“ veřejnosti povyprávět poutavé a dramatické příběhy.

    Leckdo si nyní pokládá otázku o důvodnosti „manévrů“ (mnohdy rozsáhlých a nákladných opatření) souvisejících s GDPR v momentě, kdy

    - se po nabytí platnosti zpravidla nijak podstatně nezměnil počet osob, jejichž osobní údaje jsou zpracovávány (subjektů údajů), které by se zajímaly o zpracování svých údajů,

    - se nijak nezvýšila aktivita dozorového úřadu, spíše (s ohledem na legislativní a personálně-organizační problémy) naopak;

    - orgány veřejné moci a veřejné subjekty (krom jiného tedy například obce, kraje, školy, školky, tedy subjekty, které většinou značně se zavedením pravidel na ochranu osobních údajů bojovaly), nakonec nemohou být postiženy (viz ust. § 62 odst. 5 zákona č. 110/2019 Sb.).

    Situace je někdy více než úsměvná, nebo vlastně možná spíš k pláči. Kupříkladu základní škola po nemalých vnitřních bojích ustanovila ze svého středu pověřence pro ochranu osobních údajů. Dotyčného zaměstnance nechala patřičně proškolit, vytvořila mu podmínky pro výkon funkce atd. Po přijetí adaptační legislativy však zjistila, že pokud by pověřence pro ochranu osobních údajů neustanovila, jednalo by se sice o porušení obecného nařízení, avšak oproti jiným subjektům, které nejsou orgány veřejné moci či veřejnými subjekty, za nesplnění této povinnosti nemůže být Úřadem pro ochranu osobních údajů potrestána.[1] Celá tato šaráda tak byla fakticky (z pohledu školy) trochu zbytečná.

    Zdá se, že ani po odeznění obecného nařízení však turbulence neutichnou. Zdejší právní prostředí (a tedy i podnikatelské prostředí z tohoto hlediska) se začíná pomalu podobat karibské oblasti v hurikánové sezóně. Na obzoru je totiž s vysokou mírou pravděpodobnosti další bouře. Lze předpokládat, že co do rozsahu bude menší než v případě GDPR. To však nutně neznamená, že bude pocitově příjemnější. Spíše se lze domnívat, že tomu bude naopak.

    1. K whistleblowingu

    Zhruba v posledních deseti letech se v rámci zdejší právní obce s různou mírou intenzity diskutuje praxe zvaná whistleblowing.

    V prvopočátku se odborný diskurz rozvinul jako reakce na zavádění systémů whistleblowingu nadnárodními korporacemi na území České republiky. Problematika byla nahlížena zejména z hlediska ochrany osobních údajů. Později se přidaly i další aspekty, včetně například trestní odpovědnosti právnických osob nebo třeba obecné ochrany veřejného zájmu.

    Pojem whistleblowing vychází z anglického idiomatického výrazu blow the whistle. [2] Zjednodušeně řečeno lze praxi dnes označovanou jako whistleblowing charakterizovat jako chráněné oznamování škodlivého jednání. Zejména v anglosaském právním prostředí má tento institut relativně dlouhou a bohatou historii.

    V podrobnostech můžeme whistleblowing rozdělit na whistleblowing vnitřní a vnější.

    Při vnitřním whistleblowingu oznamovatel oznamuje škodlivé jednání kolegy, nadřízeného nebo třeba obchodního partnera v rámci společnosti, ve které oznamovatel působí (příp. pro tyto účely společností sjednanému partnerovi, který se následně řešením věci zaobírá – může se jednat o advokátní kancelář atp.). Následuje šetření a případně opatření vůči oznamovanému, prokáže-li se pravdivost oznámení, nebo opatření vůči oznamovateli, prokáže-li se, že oznamoval s cílem poškodit oznamovaného za účelem vlastního prospěchu atd. Pod vnitřní whistleblowing se zahrnuje i whistleblowing v rámci koncernové struktury.

    V rámci vnitřního whistleblowingu má mít oznamovatel možnost oznámit škodlivé jednání tak, aby nemohl být postižen ze strany oznamovaného (například svého nadřízeného). Příjemce oznámení musí být nezávislý, nestranný a diskrétní.

    Vedle toho vnějším whistleblowingem se rozumí oznámení vůči orgánu veřejné moci (například orgánům činným v trestním řízení atp.). Z hlediska teorie by měl být vnější whistleblowing až krajní možností, ke které se má oznamovatel uchýlit v situaci, kdy nemá možnost věc řešit jinak s ohledem na nedostatek nestrannosti a nezávislosti osoby určené k šetření oznámení uvnitř organizace. Vnější whistleblowing je namístě též v případě ochrany dostatečně silného veřejného zájmu. Zjednodušeně řečeno jde o případy, které odpovídají skutkové podstatě trestného činu neoznámení trestného činu (ust. § 368 t.z.).[3]

    Podstatou právní úpravy whistleblowingu by mělo být, stručně řečeno, stanovení pravidel pro chráněné oznamování zejména ve smyslu jaká škodlivá jednání mohou být předmětem oznámení a jaká ochranná opatření se uplatní ve vztahu k oznamovateli a oznamovanému. Jak ve vztahu k oznamovanému, tak ve vztahu k oznamovateli musí právní úprava poskytovat dostatečné garance ochrany osobních údajů a diskrétnosti z důvodu případné stigmatizace a viktimizace aktérů. U poctivého oznamovatele by se mělo jednat zejména o ochranu před odvetnými opatřeními jako je snížení mzdy, převedení na jinou práci, skončení pracovního poměru, zamezení dalšího pracovního postu atp.

    Jelikož je whistleblowing na odborné úrovni již relativně dlouhou dobu diskutován, je k dispozici řada expertních materiálů[4] i soudních rozhodnutí (zde zpravidla k vnějšímu whistleblowingu) ať již mezinárodních[5] nebo tuzemských soudů.[6] K nim je třeba při tvorbě legislativy přihlédnout.

    2. Právní úprava whistleblowingu v České republice

    V České republice i mimo ni jsou systémy whistleblowingu, jejich nastavení z hlediska jednání, která mohou být předmětem oznámení, stejně jako kanálů pro oznamování atd., řešeny zejména v kontextu právní úpravy na ochranu osobních údajů, která, je-li dostatečně ochranářsky nastavena pracovněprávní legislativa (jako je tomu v České republice), se zdá být pro tyto účely dostatečná.

    Není však výjimečné, že některé státy přijímají i speciální zákony na ochranu oznamovatelů škodlivých jednání, které vymezují jednání, která mohou být předmětem tzv. chráněného oznamování (viz například slovenský zákon č. 307/2014 Z.z., o niektorých opatreniach súvisiacich s oznamovaním protispoločenskej činnosti a o zmene a doplnení niektorých zákonov, který byl nahrazen zákonem č. 54/2019 Z.z., o ochrane oznamovateľov protispoločenskej činnosti a o zmene a doplnení niektorých zákonov). Právní úprava zpravidla obsahuje (v nějaké podobě) vymezení statutu chráněného oznamovatele a související opatření (ochranná, zamezující například skončení pracovního poměru, znevýhodnění v zaměstnání, převedení na jinou práci atd.).

    V některých případech taková legislativa obsahuje i motivační opatření, tedy opatření, která mají oznamovatele pohnout k tomu, aby oznámení učinil. Například slovenské zákony o ochraně oznamovatelů, které byly zmíněny shora, znaly, resp. znají odměnu oznamovateli až ve výši 50násobku minimální mzdy při „úspěšném oznámení“ státnímu orgánu – blíže viz ust. § 9 zákona č. 54/2019 Z.z.

    V rámci politicky deklarovaného boje proti korupci, který byl zahájen částečně taktéž v návaznosti na nezávislé rezoluce orgánů EU či mezinárodních organizací, není prost snahy formulovat právní úpravu chráněného oznamování ani právní řád České republiky. Předkládané návrhy z per poslankyň a poslanců, senátorů, ministryň a ministrů Karoliny Peak, Libora Michálka, Jiřího Diensbiera, resp. Jana Chvojky či Andreje Babiše v předcházejících funkčních obdobích Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky měly rozličnou podobu. Šlo o návrhy na změnu několika málo paragrafů ve stávajících právních předpisech i o samostatné, relativně komplexní zákony zavádějící procesy pro přiznání statutu chráněného oznamovatele spolu s ochrannými i motivačními opatřeními ve shora uvedeném smyslu.

    Všechny tyto snahy skončily buďto v zárodku (nedoputovaly ani do Poslanecké sněmovny), nebo se jim, pokud byly předloženy, nepodařilo z různých důvodů projít legislativním procesem.

    Špatnou zprávou pro odpůrce rozsáhlých popisných právních úprav je, že v rámci boje proti korupci považuje právní úpravu ochrany oznamovatelů za žádoucí i Evropská unie. Toho času tak vzniká na úrovni orgánů EU návrh směrnice o ochraně oznamovatelů, konkrétně směrnice o ochraně osob, které oznamují porušení práva EU.

    Pravděpodobně i v návaznosti na dřívější zkušenosti s transpozicí evropských předpisů, kdy Česká republika zmeškala stanovené termíny, je souběžně se směrnicí připravován v rámci gesce Ministerstva spravedlnosti i zákon o ochraně oznamovatelů, kterým by měla být jmenovaná směrnice transponována do právního řádu České republiky.

    Jaká bude konečná podoba obou předpisů není jisté, neboť na obou frontách, tedy jak na úrovni EU, tak na úrovni vnitřní legislativy České republiky, aktuálně probíhají expertní jednání.

    V obou případech půjde o úpravu zahrnující vnitřní i vnější oznamování. Diskutovány jsou různé podoby:

    - z hlediska věcné působnosti od ochrany oznámení jakéhokoli protiprávního jednání po omezení chráněných oznámení na jednání, která jsou veřejnoprávně postižitelná (trestné činy, přestupky), a to případně až od určité míry škodlivosti, která se určuje výší trestu;

    - z hlediska osobní působnosti, jde-li o postavení chráněného oznamovatele, od zaměstnanců (státních zaměstnanců atd.) až po dodavatele, tedy samostatné podnikatele, kteří nemají žádný trvalý vztah s osobou, na kterou je oznamováno, nebo u které působí osoba, na kterou je oznamováno;

    - z hlediska přiznání postavení chráněného oznamovatele od přiznání statutu přímo ze zákona na základě faktického stavu až po přiznávání statutu prostřednictvím osvědčení státního úřadu (stávajícího nebo případně nově zřízené Agentury ochrany oznamovatelů či podobně), případně souběhu obou variant;

    - z hlediska ochrany před odvetnými opatřeními se jedná o ochranu před odvoláním z pracovního místa, ochranu před skončením pracovního poměru, snížením mzdy, jiným znevýhodňováním atd.;

    - reálné se taktéž zdá zakotvení povinnosti zavést systém vnitřního oznamování (alespoň u některých osob), příp. v kombinaci ustanovení odpovědné osoby k přijímání oznámení (v určité poloze nemusí být tato osoba nepodobná pověřenci pro ochranu osobních údajů);

    Závěrečné poznámky

    Lze jen doufat, že konečným produktem bude minimalistická úprava. Úprava, která bude stavět na principech formulovaných rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci Guja vs. Moldavsko, tedy (a) oznámení vůči orgánu veřejné moci lze využít až jako krajní prostředek, kdy nelze využít jiný vnitřní kanál, (b) je zde silný veřejný zájem, (c) oznámení je podložené a pravdivé (verifikace informací), (d) v rámci poměřování zájmů zaměstnavatele vůči veřejnému zájmu převažuje veřejný zájem, (e) motiv oznamování musí být poctivý (dobrá víra oznamovatele a sledování veřejného nikoli osobního zájmu), (f) potenciální sankce pro oznamovatele ze strany oznamovaného, příp. ze strany zaměstnavatele oznamovatele musí být závažná.

    Úprava, která nebude chránit anonymního prospěchářské udavače, ale poctivého (ideálně transparentního) oznamovatele, a která bude reflektovat stávající podobu právní úpravy závislé práce a dalších vztahů účasti na práci, její rigiditu a ochranné projevy a nebude nelogicky a nedůvodně ochrannou funkci ve vztahu k oznamovatelům dále prohlubovat. V této souvislosti je vždy třeba vzít v potaz i faktickou realizaci procesněprávních předpisů. Úprava, která bude prosta odměn a motivací k oznamování. Je-li totiž některé neoznámení škodlivého jednání trestným činem a jiné oznámení je podporováno odměnou, zbývá jen málo prostoru pro svobodnou vůli.

    Také lze doufat, že v tomto případě nenastane podobná mediální bouře jako v případě obecného nařízení a případná nutná implementace opatření, která vyplynou z nové legislativy, bude diskutována a prezentována v rozumných mezích.

    Rozhodnutí anglických soudů nikoli výjimečně obsahují citace děl klasické literatury, v nichž soudci nalézají svého druhu inspiraci. Nabízí se vzpomenout rozhodnutí londýnského soudu ve věci Aslam, Farrar, Dawson a další proti Uberu (A2/2017/3467), v němž (bod 87 odůvodnění) soudce citoval ze Shakespearova Hamleta. V případě (zejména vyhraněných komplexních úprav pokrývajících jakékoli protiprávní jednání) právní úpravy whistleblowingu se také vkrádá úvaha o svého druhu knižní předloze a inspiraci. Jde však o autora mnohem mladšího a dílo docela jiného žánrového zaměření, jehož název se shoduje s rokem, v němž byla v pražském IKEMu provedena první transplantace srdce ve východní Evropě, Jaroslavu Seifertovi byla udělena Nobelova cena za literaturu, Konstantin Černěnko nahradil Jurije Andropova ve funkci generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu a byla zavražděna ministerská předsedkyně Indira Gándhíová.

    V době domovních důvěrníků a jiných udavačů jsme již žili. Historie se často opakuje. Ne každý historický moment je však hodný zopakování.

    [1] Jinými slovy na ni dopadá, jak se učí již studenti prvého ročníku na právnické fakultě, norma postrádající sankci, tedy norma imperfektní.

    [2] V této souvislosti se zažil překlad „pískat na policejní píšťalku“. Také se tak označovala praxe severoamerických indiánů oznamujících blížící se nebezpečí. V podrobnostech k definici i k historii institutu viz například Pichrt, J., Morávek, J. Whistleblowing, Právo pro podnikání a zaměstnání. sv. č. 7-8, 2009, s. 19–25, 2009, Morávek, J Whistleblowing – praktické otázky, Právo pro podnikání a zaměstnání, sv. č. 11, 2009, s. 12–20, 2009, Morávek, J Whistleblowing – zákonná opora, Právo pro podnikání a zaměstnání, sv. č. 12, 2009, s. 12–17, 2009, Pichrt, J., Morávek, J. The Czech Republic and Whistleblowing in Thüsing, G., Forst, G. Whistleblowing – A Comparative Study, 2016, Víděn: Springer International Publishing, s. 123 – 130, 978-3-319-25577-4, 2016, Pichrt, J., Morávek, J. The Czech Republic and whistleblowing, The Lawyer Quarterly, International Journal for Legal Research, Ústav státu a práva Akademie věd České republiky, v.v.i., 2014, vol 4, No. 2., s. 132 až 138, 2014, Pichrt, J. (ed.) Whistleblowing a související aspekty – mezinárodní konference, Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 187-202.

    [3] Z uvedeného je patrné, že pod cizojazyčným označením se skrývá praxe, která je zejména ve společnostech se zahraniční účastí do určité míry dobře známa (pod jiným cizojazyčným označením, konkrétně jako compliance). Stejné de facto platí i o subjektech, které se snaží vypořádat s trestní odpovědností právnických osob (ať již za trestné činy či přestupky), konkrétně jde-li o vytvoření předpokladů pro možné vyvinění se z odpovědnosti.

    [4] Například pracovní dokument WP 117, tj. stanovisko č. 1/2006 k problematice užívání právních předpisů EU o ochraně osobních údajů na vnitřní postupy oznamování podezření z protiprávního jednání (whistleblowingu) v oblasti účastnictví, vnitřních účetních kontrol, záležitostí auditu a boje proti úplatkářství a trestné činnosti v bankovním a finančním sektoru. pracovní skupiny č. 29 zřízené podle směrnice 95/46/ES

    [5] Mezi první patří rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Guja proti Moldavsku (stížnost č. 14277/04), kde soud vymezil základní předpoklady pro ochráněné vnější oznamování škodlivých jednání (viz níže).

    [6] Například Ústavní soud České republiky ve věci sp. zn. III. ÚS 298/12 uvedl: „Soukromoprávní požadavek na dodržování smluv, princip pacta sunt servanda, resp. smluvní volnost a převzatý závazek zaměstnance být loajální ke svému zaměstnavateli nemůže apriorně vyloučit jiný významný veřejnoprávní zájem, a to zájem na tom, aby se též zaměstnanci mohli obracet na státní orgány v situacích, kdy ze strany zaměstnavatele hrozí ohrožení významných společenských zájmů, jako je ochrana zdraví občanů, ochrana životního prostředí, či ochrana čistoty vody nebo kdy dokonce dojde k porušení těchto veřejných statků. Dohoda mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nemůže zasahovat do veřejnoprávních vztahů, narušovat zájem společnosti na tom, aby každý občan v demokratickém právním státě mohl být nápomocen státu při odhalování nedostatků, a v případě potřeby na nedostatky upozornil.“

    Autor článku: JUDr. Jakub Morávek, Ph.D.

    Další aktuality

    Archiv aktualit