• O nás Felix a spol.
  • Nabízíme Naše služby
  • Náš tým Lidé ve Felix a spol.
  • Aktuálně Novinky a Pro bono
  • Kontakt Kariéra u Felix a spol.

  • Úvaha (nejenom právní) k povinnosti státu (ne)nahradit škody vzniklé v důsledku krizových opatření

    30. 03. 2020

    Vážení,

    v této hektické době, kdy v nerovném souboji s koronavirem jedno opatření veřejné moci stíhá druhé a pak další a další, a některá nemají životnost ani 24 hodin, se s kolegy snažíme ve srozumitelné podobě Vám jejich obsah a věcnou náplň zpřístupňovat a být Vám k dispozici při jejich pochopení a aplikaci do každodenního osobního i profesního života – podnikatelům i nepodnikatelům, zaměstnancům i zaměstnavatelům, osobám fyzickým i právnickým – všem, kdo žijeme v aktuálním časoprostoru.

    Když dne 23. března t. r. nahradilo „Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ČR“ v podstatě shodně znějící text Usnesení vlády ČR ze dne 15. března 2020 „o přijetí krizového opatření“, začaly se v mediálním světě objevovat (a víme, že oprávněné) dohady, že k této legislativně-technické kličce přistoupila vláda ve snaze vyhnout se riziku odpovědnosti podle § 36 odst. 1 krizového zákona (z. č. 240/2000 Sb.), který stanoví: „Stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními ...... prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.“, naproti tomu zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, na základě kterého Ministerstvo zdravotnictví vydalo své mimořádné opatření, ekvivalentní odpovědnostní ustanovení neobsahuje.

    V reakci na to se v posledních dnech v mediích znovu a znovu objevují více či méně zdůvodněné, rádoby přesvědčivé, úvahy kolegů právníků na téma uplatňování práva na náhradu škody podle § 36 odst. 1 krizového zákona či jiných právních předpisů. Nechci spekulovat o motivaci autorů těchto úvah, možná je to potřeba se zviditelnit, možná snaha o získání klientů, možná touha prezentovat své teoretické znalosti nebo cokoli jiného. Jako praktik, který aplikuje právo v dennodenním životě už téměř 40 let, jsem pochopil některé základní pravdy – právo je o životě, takovém, jaký je. Právo by mělo životním situacím předcházet, předvídat je a být na ně připraveno, a řešit je společensky nejvhodnějším způsobem; v drtivé většině ale až následně a klopýtavě reaguje a dohání životní peripetie, často způsobem, který je spíše politickým handlem než optimálním řešením. Ale přesto se mi většinově (někdy bohužel převáží absolutní formalismus bez ohledu na spravedlnost, logiku a rozumný úsudek) osvědčilo používat při aplikaci práva na konkrétní životní situace zdravý selský rozum.

    Stát nemůže nést a nikdy nepřevezme a neponese odpovědnost formou zákonné povinnosti k plošné náhradě škody (do níž by náležel i ušlý zisk) za přírodní katastrofy, živelní události, pandemie (ať už to nazveme jakkoli) vzniklé jednotlivým subjektům – fyzickým a právnickým osobám. Historicky to tak nikdy nebylo, ani po povodních, ani po suchu, ani po hurikánech, ani po kůrovci, ani po neúrodě, ani po jakékoli jiné hromadné pohromě a nebude to ani tentokrát, po pandemii koronaviru. Není právně relevantní konstrukce vyvozující zákonnou povinnost státu k náhradě škody v takovýchto případech a není tomu tak ani v zahraničních (evropských) právních řádech. Tyto situace jsou vždy řešeny formou humanitárních pomocí, subvencí, odpuštění, podpor a nikoli ex lege náhradou vzniklé škody.

    Zaprvé, stát přírodní pohromu nezpůsobil a za její vznik nemůže, jenom reaguje a brání sebe a své občany a jejich zájmy; zadruhé, povinnost k náhradě škody v takovýchto případech by znamenala jeho hospodářské zničení a ekonomický zánik společnosti – kde by se na to vzalo? Stát není imaginární substance, ekonomicky (a nejenom) tvoříme stát my všichni, zničíme-li ekonomickou podstatu státu, zničíme sami sebe. Dovedou si Ti, kteří tvrdí povinnost státu plošně odškodňovat, vůbec představit, jak zničující by muselo být následné daňové zatížení, které by na plátce daní (na nás) stát musel uvalit, jiných relevantních zdrojů nemaje, aby byl schopen financovat své zadlužení dramaticky navýšené v důsledku nahrazení všech škod způsobených pandemií?

    Každý z nás žije v současném reálném světě a všichni máme obavy o svou budoucnost, o budoucnost našich dětí a vnuků. I my advokáti jsme podnikatelé a musíme očekávat dramatické ztráty. Soustředit se ale ve vypjatých chvílích těchto dnů a týdnů na přípravu žalob proti státu, kdy nikdo neví, koho nákaza postihne a jak se s ní vypořádá, kdo z jeho blízkých se nákaze ubrání a kdo to třeba nezvládne, mi nepřijde, velmi eufemisticky řečeno, korektní.

    Pokud jde o právní zdůvodnění, je velmi lakonické. Celý náš odpovědností právní systém je postaven na principu, že za vyšší moc (vis maior) není (až na výslovně definované výjimky) nesena odpovědnost.

    Jestliže ust. § 36 odst. 1 krizového zákona, stanoví mj. odpovědnost za škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními prováděnými podle tohoto zákona, pak musíme vycházet ze situace, v jaké bylo posuzované ustanovení do právního řádu inkorporováno, a jaké problémy mělo řešit. Stát samozřejmě nese majetkovou odpovědnost, jestliže je někomu způsobena v rámci krizových opatření individuální újma – je např. odejmuto pro potřeby záchranné akce terénní vozidlo, v obraně před povodní je demolován dům a v jeho místě vystavěna hráz atp. To ale určitě neznamená, že jestliže stát v situaci přírodní katastrofy přijme generální opatření, které má chránit lidské zdraví, životy či minimalizovat škody na majetku, nese za takováto opatření, činěná bona fide ve snaze minimalizovat škodlivé následky, odpovědnost vůči každému dotčenému subjektu (fakticky tedy vůči každému z nás, když všichni jsme nějak postiženi) k náhradě škody.

    V daném případě by ani nebylo reálně možné vyčíslit způsobenou škodu. Škodu totiž nelze vyčíslit komparací mezi hospodářskými výsledky podnikatele „před koronavirem“ a „při koronaviru“, rozdílem mezi účetními závěrkami z r. 2019 a 2020. Porovnávat bychom museli (pokud to zjednoduším) ušlý zisk či jinou majetkovou újmu srovnáním zisku jakého jsme dosáhli v situaci vydaných vládních krizových opatření a jakého zisku bychom dosáhli v případě absence těchto opatření, kdyby se nákaza volně šířila populací. Nevím, zda je vůbec možné kvalifikovaně vyjádřit, co by se dělo, kdyby vláda na pandemii nereagovala, a jaký by to mělo ekonomický dopad na ten který podnikatelský či nepodnikatelský subjekt. A pokud by žalobce neunesl ve sporu o náhradu škody důkazní břemeno, neprokázal tvrzené, byl by povinen ne-jenom nést soudní výlohy své, ale též nahradit náklady řízení neúspěšně žalované protistrany; u majetkových sporů pak mohou být takovéto náklady skutečně vysoké.

    Náš stát není dokonalý a už vůbec nejsou dokonalé naše politické elity; podle mého názoru stát trestuhodně nebyl na pandemii připraven, ačkoli se jednalo o situaci předvídatelnou. To ale neznamená, že každý, koho pandemie a následný očekávatelný dramatický ekonomický pokles zasáhne, bude mít šanci se zhojit formou náhrady škody na České republice, která v reakci na pandemii přijala krizová opatření.

    Samozřejmě nikomu nechci brát naděje na to, že dosáhne alespoň částečné sanace vzniklých škod, ale určitě nedoporučuji uvěřit a dát se všanc právním dobrodruhům, kteří slibují nemožné. Z minulých let si jistě vzpomínáme na výsledky bohatýrských slibů bojovníků s bankovními poplatky či jiných obdobných kauz. Naše kancelář je určitě připravena komukoli z Vás pomoci a maximálně Vás podpořit při získávání pomoci z vypisovaných podpůrných programů, ale připadalo by nám krajně neodpovědné, neupozornit na to, že odškodnění formou náhrad vzniklých škod ze strany státu není reálné a nelze s ním jakkoli uvažovat.

    Všem přeji především bezinfekční průběh následujících měsíců a pokud možno nestrastiplné ekonomické přežití nejbližších let.

    Držme si palce, Roman Felix

    Další aktuality

    Archiv aktualit