Aktuální problematické otázky odměňování zaměstnanců

Předchozí Následující

11.03.2022 15:16

Aktuální problematické otázky odměňování zaměstnanců

V dohledné době spíše nelze očekávat významnější novelizaci pracovněprávních předpisů. To však nutně neznamená, že pomyslné pracovněprávní vody zůstanou stojaté.
Nejméně stejný význam jako právní předpis sám má totiž jeho výklad, zejména výklad podávaný vysokými soudy. A jsou to právě vysoké soudy, které v poslední době čeří pomyslnou hladinu více než zákonodárci…..
Čtěte více v článku docenta Jakuba Morávka v březnovém vydání časopisu Komora na straně 54.: https://komora.cz/files/uploads/2022/03/Komora-0322-web.pdf
Celý článek také zde:

Aktuální problematické otázky odměňování zaměstnanců

doc. JUDr. Jakub Morávek, Ph. D., společník Felix a spol. advokátní kancelář, s.r.o.

Poslední rozsáhlá novela zákoníku práce z let 2020 a 2021 se dotkla řady oblastí. I s odstupem času lze její přínos a potřebnost hodnotit minimálně rozpačitě.

Jejím prostřednictvím zákonodárce stvrdil svůj přístup z posledních let, kdy jen málo reflektuje, co si praxe žádá, kdy vytváří pravidla, o kterých se domnívá, že jsou potřebná, aniž by však jejich potřebnost ověřoval. To vede ke stavu, kdy se právní svět rozchází s realitou.

Problematických momentů, na které by bylo vhodné legislativně reagovat, je přitom řada. Kupříkladu podnikatelé s mezinárodním přesahem by jistě ocenili racionalizaci pravidel pro určování a vyplácení odměny v cizí měně, což je podle aktuální zákonné úpravy značně problematické.

V tomto a nejméně ani v příštím roce však spíše nelze očekávat významnější novelizaci pracovněprávních předpisů. Jak odměňování v cizí měně, tak další problematické otázky tudíž zůstanou i nadále legislativně neřešeny.

To však nutně neznamená, že pomyslné pracovněprávní vody zůstanou stojaté.

Nejméně stejný význam jako právní předpis sám má totiž jeho výklad, zejména výklad podávaný vysokými soudy. A jsou to právě vysoké soudy, které v poslední době čeří pomyslnou hladinu více než zákonodárci.

Vzpomenout lze kupříkladu na v nedávné době budící pozornost rozhodnutí Nejvyššího soudu (následované rozhodnutím Ústavního soudu) ve věci České pošty (viz Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 a dále Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 2820/20) týkající se pravidel odměňování zaměstnanců, konkrétně povinnosti zaměstnavatele zajistit rovné a spravedlivé odměňování zaměstnanců, kteří vykonávají stejnou práci a práci stejné hodnoty.

Soudy ve věci rozhodovaly o peněžitém nároku vzneseném zaměstnancem České pošty vykonávajícím práci řidiče. Zaměstnanec, zjednodušeně řečeno, stavěl svůj nárok na tom, že se zaměstnavatel dopouští nespravedlivého zacházení v odměňování a porušuje povinnost poskytnout stejnou odměnu za práci stejné hodnoty, jestliže odměňuje zaměstnance vykonávající práci řidiče v Praze vyšší odměnou než zaměstnance vykonávající práci řidiče v jiných částech republiky. Zaměstnanec se svým nárokem uspěl.

Ve rámci zdůvodnění svých rozhodnutí soudy mj. poukazovaly na to, že v řízení nebyla prokázána odlišná náročnost práce v jednotlivých regionech. Příčinu lze přitom minimálně částečně spatřovat v tom, že (alespoň se to podává z odůvodnění rozhodnutí) nebyla znalecky zkoumána rozdílnost namáhavosti samotného řízení v jednotlivých regionech a proběhlo jen schématické srovnání způsobu, jakým je práce vykonávána (délka trasy, zastávky, nakládky, vykládky atd.).

Sám průběh soudního řízení a jeho výsledek však nejsou až tak zásadní. Z hlediska aplikační praxe jsou podstatné obecné závěry, které lze z rozhodnutí dovodit.

Konkrétně řečeno, soudy v prvé řadě odmítly akceptovat argumentaci, že rozdílnou výší odměny zaměstnavatel reaguje na odlišné životní a další náklady v regionech. K tomu poukázaly jednak na to, že takové kritérium zákon nezná, a jednak na to, že není jasná metodika hodnocení, kterou měl zaměstnavatel použít.

Vedle toho, a to je podstatnější, soudy nepřistoupily k zúžení pojmu zaměstnavatel, jak to učinily například při rozhodování o rozvázání pracovního poměru z důvodu zrušení části zaměstnavatele, kde termínu zaměstnavatel přisoudily stejný význam jako pojmu závod. Krátce řečeno, dle soudu je tak třeba zásadu stejné odměny za stejnou práci a práci stejné hodnoty aplikovat napříč zaměstnavatelem a všemi jeho závody. Srovnáváni tak mají být zaměstnanci z různých závodů.

I přesto, že můžeme mít k takovému výkladu právní úpravy výhrady, lze z důvodu opatrnosti a prevence rizik (pokuty ze strany inspektorátu práce anebo povinnosti poskytnout doplatek zaměstnancům) doporučit uvedený právní názor respektovat, a to až do doby, než eventuálně dojde ke změně zákona či rozhodovací praxe vysokých soudů.

V praktické rovině to zejména pro zaměstnavatele s více závody na různých místech, u nichž lze očekávat větší tlaky na různé odměňování s ohledem na odlišnou cenu práce v jednotlivých regionech, znamená důsledně zvážit, v čem se případně stejně druhově vymezená práce jednotlivých různě odměňovaných zaměstnanců fakticky liší, a umět tyto důvody srozumitelně a komplexně popsat a vysvětlit. Určitým způsobem mohou v této souvislosti pomoci dobře zpracované a správně formulované pracovněprávní dokumenty, zejména vnitřní předpisy a popisy pracovních náplní.